POČÁTKY MODERNÍ HORSKÉ ARCHITEKTURY
Cílem výstavy a publikace je sice představení současné architektury v horském prostředí, avšak stojí za to zastavit se u několika zajímavých příkladů výrazných staveb – některé z nich lze stále navštívit, některé již bohužel ne a některé nebyly nikdy realizovány, ale zapsaly se do našich dějin architektury.
Výstavba horských chat (tedy útulen, pohostinství a ubytoven pro turisty) a rozhleden se rozvíjela zejména v poslední čtvrtině 19. století, s oblibou lyžování v posledních letech století se pak objevování krajiny a hor stalo z několikaměsíční zábavy v roce opravdu celoroční aktivitou. Martin Pelc ve své knize Umění putovat (Brno, 2009) cituje více než sto let staré obavy milovníků hor, že rozhledny a horské chaty přibývají rychlým tempem a bez regulace by mohly krajinu poškodit. Zajímavou tezí jeho práce je také charakterizování turistiky nikoliv jako romantického putování do lůna matky přírody a opouštění civilizace, ale naopak jako autoregulační mechanismus přírodě vzdáleného životního stylu, kdy civilizace umožňuje širokým vrstvám (a příslušníkům rozličných nových zaměstnání) cestovat, sportovat a poznávat nejen pro radost, ale i kvůli relaxaci ducha a kompenzaci nedostatku pohybu. Příroda je vnímána jako sanatorium moderního člověka.
Počátky objevování krás přírody v 19. století jsou spojené s kluby a spolky, které se staraly o výstavbu rozhleden a chat, i když vznik některých se datuje i do mnohem starších období. Mezi ty nejznámější patří například Luční bouda, Labská bouda, Petrova bouda, Martinova bouda nebo Dvoračky v Krkonoších, chata na Ještědu či Rohanova chata v Jizerských horách, Klínovec nebo Plešivec v Krušných horách, Turnerova chata na Šumavě, Bílý Kříž v Beskydech a Chata Jiřího nebo Švýcárna v Jeseníkách.
Turistika nebyla vnímána jako pouhý sport, ale také jako hledání a vnímání krás krajiny a byla od počátku spjata s vlastivědnou osvětou a snahou o ochranu rostlin, zvěře nebo určitých lokalit, ačkoli chráněné oblasti vznikly v moderní historii až poměrně pozdě (například KRNAP vznikl až v roce 1963, ale první známé nařízení o ochraně tamní flóry vydalo císařské a královské místodržitelství už v roce 1904).
Specifickou architekturou, kterou můžeme navštívit při putování Šumavou, je tzv. královácká architektura, jejíž vznik s turismem nesouvisí (Králováci byli privilegovaní šumavští osadníci; královácké rychty se odlišovaly od vnitrozemských vesnic svým uspořádáním, lesní dvorce stávaly uprostřed pozemků, většinou lesů), ale dnes patří mezi známé a oblíbené cíle – například Antýgl u Sušice (z 18. století pocházející soubor roubených a zděných stavení s kapličkou; v 16.–19. stol. zde byla sklárna, v pozdějších dobách využívaná jako zájezdní hostinec). (KP)
PŘELOM STOLETÍ, SECESE, MODERNA A INSPIRACE LIDOVOU ARCHITEKTUROU
DUŠAN SAMO JURKOVIČ: SOUBOR STAVEB NA PUSTEVNÁCH (adaptace Staré pustevny a novostavby Maměnka a jídelny Libušín – výmalbu navrhl Mikoláš Aleš, kuželna, zvonice, orientační tabule), 1897–1899
JOSEF HOFFMANN: LETOVISKO PRIMAVESI V KOUTECH NAD DESNOU V JESENÍKÁCH, 1913–1915
LEOPOLD BAUER: PRIESSNITZOVO SANATORIUM V LÁZNÍCH JESENÍK, 1909–1910
Soubor na Pustevnách je bezpochyby nejznámějším příkladem snahy o syntézu lidové (vernakulární) a soudobé tvorby (secese, moderny) v moravské architektuře přelomu století. Paralely bychom nalezli i v dalších oblastech umění, v hudbě u Leoše Janáčka, v malbě u Joži Uprky ad. (v architektuře i v řadě dalších zemí monarchie jako projev zdůrazňování národní identity). Jurkovič, který pocházel z rodiny udržující obrozeneckou tradici, se poměrně záhy po dokončení vídeňských studií začal zabývat specifiky slovenské (čičmanské) a valašské lidové architektury. Byl dokonce i jedním z autorů skanzenu na Národopisné výstavě československé v Praze v roce 1895. Když ho o dva roky později oslovil turistický spolek Pohorská jednota Radhošť jako autora podoby turistických útulen, navrhl soubor staveb, který jej velmi rychle proslavil. Využil znalosti lidové architektury z několika regionů (jak jejich odlišnosti, tak i společné prvky krystalizující v jakýsi archetyp, nadčasovou formu) a organicky je propojil se secesními motivy. Jurkovič na této své první velké samostatné zakázce dokázal, že je schopen lidovou architekturu kreativně interpretovat moderní jazykem, a započal tak svou úspěšnou kariéru. V našem prostředí můžeme ještě zmínit jeho rekonstrukci Bartoňovy útulny v podhůří Orlických hor v Novém Městě nad Metují (1908–1910).
Mezi desítkami žáků vlivného Vídeňana Otto Wagnera, z nichž vyrostla generace zásadně formující naše dějiny architektury, patřili kromě Jana Kotěry nebo Josipa Plečnika také Leopold Bauer (rodák ze slezského Krnova) a Josef Hoffmann (rodák z Brtnice na Vysočině). Oba architekti cítili nespokojenost s výrazovým omezením moderny vyjádřit regionální, historické zakotvení stavby; ve svých realizacích v horském prostředí se s tímto problémem vyrovnali odlišně, oba však jako výrazné osobnosti.
Tvorba Josefa Hoffmanna byla silně inspirována skotskou modernou Charlese Rennieho Mackintoshe a jeho jméno můžeme vnímat i jako synonymum pro vídeňskou geometrickou secesi nebo úspěšné dílny Wiener Werkstätte (jež spoluzaložil). Pro manžele Primavesiovy, milovníky secese a předmětů z těchto dílen, navrhl v Koutech nad Desnou v Jeseníkách luxusní letovisko, v němž nalezneme více než modernu nebo místní stavební tradici. Srubová stavba s kamenným soklem a doškovou střechou přiznává kořeny v lokální horské architektuře, avšak antikizující (dřevěný) portikus vyjadřuje snahu o nalezení nadčasové formy a zdůraznění skoro až aristokratického charakteru budovy. Za zmínku stojí i pestré interiéry. Na podobě vily se podíleli i dva přátelé architekta i rodiny a její častí hosté: malíř Gustav Klimt a sochař Anton Hanak. (Vila v roce 1922 vyhořela; nová stavba podle nových plánů vznikla na konci 20. let a byla následně provozována jako chata zaměstnanců n. p. Baťa, chata Dr. Edvarda Beneše i jako zotavovna Vítězný únor.)
Jiný přístup zvolil Leopold Bauer, který se k moderním tendencím v architektuře vyjadřoval i svými texty, v nichž zmiňoval důležitost historického kontextu. O několik málo let před vznikem Hoffmannovy stavby pro Primavesiovy realizoval v lázních Jeseník monumentální komplex Priessnitzova sanatoria. Skvěle zvolená poloha stavby podtrhuje i zdálky její velkolepost. Opodstatněně připomíná zámek jak hmotou, tak prolamováním hmoty oblouky, které můžeme číst jako inspiraci okolní krajinou, ale především jako prvek zvyšující komfort lázeňských hostů, stejně jako vnitřní zařízení plně odpovídající aktuálním přístupům k moderní stavbě a potřebám sanatoria (Bauer byl přizván i k rozšíření sanatoria na konci 20. let). (KP)
OD REGIONALISMU K FUNKCIONALISMU
BOHUSLAV FUCHS: MASARYKOVA CHATA, 1924; KLOSTERMANNOVA CHATA, 1920
JOSEF ZEPPER: PREZIDENTSKÁ CHATA, 1928–1929
ELLY A OSKAR OEHLEROVI: HOTEL BÍLÝ KŘÍŽ, 1937
Jedním z největších „horských“ stavebníků éry první republiky byl Klub českých turistů, jemuž vedle turistiky šlo také o kvalitní architekturu. Často ji proto navrhovali architekti zvučných jmen. Patřil mezi ně i Bohuslav Fuchs, který v roce 1924 vypracoval projekt Masarykovy chaty na Šerlichu v Orlických horách. Dřevěnou boudu, již původně kryla šindelová střecha, můžeme považovat za jeden z prototypů české regionalistické architektury. V detailu je zřetelná inspirace tradicí místního stavitelství, ovšem způsob, jakým Fuchs navršil jednotlivá poschodí, odkazuje k práci puristického architekta.
Během 20. let v horské architektuře dochází k celkovému zjednodušování. Na české straně se začíná uplatňovat estetika funkcionalismu, naopak na německé styl nové věcnosti, který reprezentuje tzv. Prezidentská chata. V letech 1928–1929 ji na hřebenech Jizerských hor postavil podle projektu inženýra Josefa Zeppera liberecký Spolek přátel přírody. V roce 1956 se dřevěná bouda, vztyčená na kamenném soklu, stala majetkem Kanceláře prezidenta republiky. Pro veřejnost byla uzavřena a pro jistotu i vymazána z map.
Uvedli jsme, že koncem 20. let se v projektech horských chat začíná uplatňovat funkcionalismus. Trvalo ale dlouho, než si architekti z estetických i praktických důvodů troufli horské hotely opatřit střechami s mírným sklonem. Jednu z takových staveb představuje hotel Bílý Kříž v Beskydech, který v roce 1937 nahradil původní chatu, jež lehla popelem. Funkcionalistickou stavbu velkoměstského střihu navrhli manželé Elly a Oskar Oehlerovi, kteří tak dokázali, že jeho atributy horám sluší. (JP)
TELEVIZNÍ VĚŽ S HORSKÝM HOTELEM A SIAL, 60.–80. LÉTA
KAREL HUBÁČEK, MIROSLAV MASÁK, OTAKAR BINAR, ZDENĚK PATRMAN,
MICHAL BRIX, JOHN EISLER, JOSEF FRANC, KAREL NOVOTNÝ, JIŘÍ PRSKAVEC, EMIL PŘIKRYL, MARTIN RAJNIŠ, JÁN STEMPEL, JAN SUCHÁNEK, JIŘÍ SUCHOMEL, JAROMÍR SYROVÁTKO, JIŘÍ ŠPIKLA, DALIBOR VOKÁČ, ZDENĚK ZAVŘEL AD.
Mezi nejvýznamnější kapitoly soudobé historie české architektury patří bezesporu věž Karla Hubáčka na Ještědu. Stavba, jejíž tvar sám autor charakterizoval jako plynulé dotvoření siluety kopce, si vydobyla věhlas i v zahraničí svým technickým řešením, při němž byla vyvinuta nová technologická zařízení a postupy (například kryt horní části z navíjeného laminátu nebo kyvadlo navržené Zdeňkem Patrmanem), i unikátním interiérem, jehož autorem je architekt Otakar Binar. Tato ikonická stavba, oceněná v roce 1969 Perretovou cenou ještě před svým dokončením, je sice nejslavnějším, ale zdaleka ne jediným projektem Sialu v horském prostředí – vznikly projekty mnoha sportovních, hotelových i společenských staveb.
Členové Sdružení inženýrů a architektů v Liberci (okruh architektů kolem Karla Hubáčka, Miroslava Masáka a Otakara Binara; v roce 1969 vznikla legendární postgraduální Školka Sial, kterou prošla pod jejich školením řada osobností české architektury) navrhovali sportovní stavby v Harrachově (skokanské můstky pro mistrovství světa v letech na lyžích v roce 1983), v Liberci (Masákovy generely středisek zimních sportů na Ještědu; věž rozhodčích na Ještědu), nebo ve Svatém Petru u Špindlerova Mlýna (rekonstrukce lyžařského areálu). Sportovními stavbami se v ateliéru zabýval především Jiří Špikla.
Další zajímavou kapitolu představují nerealizované návrhy České boudy na Sněžce (rekonstrukce lanovky a novostavba horské chaty). V rozmezí více než deseti let vznikaly s ambicí vytvořit v extrémních klimatických podmínkách autonomní funkční systém s vlastními zdroji či recyklací odpadu projekty mašinistické, výrazově velmi silné architektury (hranol s kupolí a kulatými okny, geodetická koule inspirovaná pavilonem USA na EXPO 1967 v Montrealu, válcové těleso s metalickým pláštěm).
Z roku 1985 pochází také studie Sialu na obnovu Kežmarské chaty ve Vysokých Tatrách, v níž architekt Suchomel již tehdy využil unikátní software napsaný Jiřím Svobodou a Jaroslavem Peterkou k simulaci oslunění kolektorové fasády na axonometrickém modelu stavby. (KP)
70. LÉTA A HORSKÉ HOTELY ZDEŇKA ŘIHÁKA
HOTEL PANORAMA NA ŠTRBSKÉM PLESE, 1970
HOTEL LABSKÁ BOUDA V KRKONOŠÍCH, 1971
HOTEL PATRIA NA ŠTRBSKÉM PLESE, 1972
Mezi horskými hotely v novodobé historii Československa figurují výrazné realizace brněnského architekta Zdeňka Řiháka, které poutají pozornost svou odvážnou, mohutnou hmotou a ve dvou případech i zvýšenou snahou o kontextuální umístění do krajiny. Věžová lůžková část Hotelu Panorama na Štrbském Plese je jedním z vydařených příkladů skulpturalismu v české architektuře. Tendence navrhnout monumentální, sochařsky pojatou stavbu (přitom však nerezignující na vnitřní řešení) můžeme sledovat v našem prostředí po celá 60. léta. Výrazná pyramidální stavba s odkrytými terasami a ustupujícími krakorci působí stroze a vůči horám kontrastně; zajímavá je i kombinace betonu a dřevěného obkladu. Hotel Labská bouda, umístěný nedaleko původní vyhořelé boudy, je tentokrát organicky začleněn do terénu. Podoba dvouplášťové střechy i nové místo byly zvoleny s ohledem na specifické povětrnostní podmínky. Snaha o kontextualitu se projevila i na následném projektu Hotelu Patria, kterým se autor vrátil do turisty oblíbeného centra ve Vysokých Tatrách. Tvar nerovnoramenného trojúhelníku při pohledu z dálky koresponduje s okolními štíty hor, zblízka tuto analogii podporují zvolené materiály dřevo a kámen. Hotel již půl století neodmyslitelně patří ke Štrbskému plesu, nikoliv jen jako pouhá „stavba ve výhledu“, ale jako přirozeně působící dominanta nad vodní hladinou jezera. Společným rysem všech tří staveb je uzpůsobení dispozice tak, aby umožňovala působivé výhledy ze všech pokojů; u všech staveb také nalezneme začlenění výtvarných děl do společenských částí objektů či exteriéru (povinná procenta rozpočtu věnovaná umění; malby, sochy, dřevěné reliéfy, betonové reliéfní stěny, keramické obklady, tapety, stínidla atd.). (KP)
CESTY A ASPEKTY ZÍTŘKA
VAL, VIERA MECKOVÁ, ALEX MLYNÁRČIK, ĹUDOVÍT KUPKOVIČ: HELIOPOLIS, 1968–1974
Práce studia VAL (Voies et Aspectes du Lendemain), jež lze označit za slovenského následovníka idejí britské skupiny Archigram, představuje vizionářský projekt olympijského města, posazeného na vrcholcích Vysokých Tater. Prstenec – tedy celé město Heliopolis – o průměru 1200 metrů měl téměř levitovat nad dvojicí ledovcových jezer, podpěru tvořily v nadmořské výšce 2 150 metrů štíty slovensko-polského pomezí Tatranského národního parku. Megastrukturu prstence tvořilo 60 pater, z nichž valná většina měla sloužit k ubytování až 50 000 hostů. Nechyběla také zóna společenská, jíž dominovalo Cité, jakési sportovní, obchodní a relaxační centrum. Na vrcholu stavby, v nadmořské výšce 2 314 m, byly umístěny terasy a solárium. Právě solární energie měla pokrýt všechny energetické nároky města, včetně vytápění. Autoři samotnou stavbu usadili do neobydlené oblasti, v níž navíc vytyčili také několik zón s odlišnými funkcemi – pro olympijské sporty, pro relaxaci, pro horolezectví a přírodní rezervaci zvanou zóna ticha. Apel na ochranu vzácné přírody Vysokých Tater si dali tvůrci jako svůj úkol – jak sami uvádějí, snažili se „zaistiť vhodné priestory pre stále rastúce nároky, při súčasnom maximálním chránení prírodných krás.“ (VPJ)
Spiš patrí svojou architektúrou oddávna k vrcholom kultúrneho dedičstva a dodnes sa na tomto území nachádza najviac architektonických skvostov v rámci celého Slovenska. Jeho severná časť bola výnimočná aj vďaka svojim prírodným krásam – Vysokým Tatrám. Staviteľstvo vo Vysokých Tatrách vznikalo na základe iných spoločenských podmienok ako v podhorských dedinách a mestách. Vládli tu rozdielne klimatické podmienky, ťažšia dostupnosť v teréne, ale aj strach z nepoznaného. Prvé stavby vznikali bez akýchkoľvek regulačných plánov. Jednotlivé objekty vyrástli zväčša sporadicky a postupne sa spájali chodníkmi, potom cestami. Oblasť tejto nadmorskej výšky sa postupom času a odborným pozorovaním vytipovala pre liečebné a kúpeľné účely. Dnes je na tomto mieste rad nových funkcií – rekreácia, turistika, šport, bývanie, ochrana prírody, výroba a doprava. Každá z nich má svoje expanzné požiadavky a problémy. Výstavba vo Vysokých Tatrách prekonala niekoľko výrazných etáp, ktoré niesli svoje módne znaky, prvky a prúdy súdobej architektúry. Rovnako sa menili požiadavky návštevníkov, hospodárska situácia, investičné možnosti miestnych stavebníkov – to všetko malo vplyv na architektúru. Objekty vznikali postupne, pozvoľne, podľa potreby. Všetko sú to solitéry – individuality. Každý objekt, ktorý tu stál a dodnes stojí, mal a má svoj príbeh, dôvod vzniku, svojho autora. Je to architektúra danej lokality v danom období.
V období rokov 1793 – 1833 začali na úbočí Slavkovského štítu, okolo prameňa kyselky, vznikať prvé stavby. Budúci Smokovec (Tátrafüred) bol viac ako 80 rokov jedinou osadou na južných úbočiach Vysokých Tatier. Lokalita bola dobrým východiskom pre rôzne túry do blízkeho okolia a miesto prameňa kyselky dávalo predpoklad väčšieho pohybu ľudí, čo odštartovalo výstavbu, ktorá sa neskôr rozšírila po celom úbočí tatranských štítov. Majiteľom tohto územia bol gróf István Csáky. Postavil tu prvý prostý zrub. O tri roky nato začali neďaleko prameňov stavať skromnú drevenú kaplnku zasvätenú Svätému Krížu. Stavbu dokončili v roku 1797 a tento rok sa považuje za oficiálny začiatok Smokovca.
V rokoch 1833 – 1867 bol nájomcom Smokovca Johann Georg Rainer, ktorý sa rozhodujúcou mierou zaslúžil o všestranný rozvoj tejto lokality. Začali sa stavať prvé poschodové budovy. Spočiatku drevené, neskôr murované. Väčšinou sa stavali trojtraktové dispozície s centrálnou chodbou a izbami po stranách. Od roku 1839 za začala písať história balneológie v Tatrách, kedy bola zriadená prvá vodoliečba v Priessnitzovej dolinke, kadiaľ odtekala prebytočná voda z prameňov kyselky. Postupom času vznikali prvé väčšie stavby ako napríklad Švajčiarsky dom (1839). V roku 1850 postavili prvý murovaný dom – Alpskú vílu (Alpenfee) – na najvyššom mieste vtedajšej osady. Volali ho tiež Bellevue, zrejme pre pekný výhľad na celú popradskú kotlinu, ktorý v tých rokoch umožňoval. Pred domom nechýbala parková úprava, kvetinové záhony či vodomet. Budova stojí dodnes a je pravdepodobne najstaršou dochovanou stavbou v Tatrách. Niekoľko budov priviezli z likvidovanej cholerovej základne v Kvetnici. Medzi nimi aj dnešnú vilu Flóra.
V rokoch 1871 – 1905 začali postupne vznikať nové tatranské osady smerom od Smokovca na západ aj na východ. Dôležitým medzníkom vo výstavbe v Tatrách bolo tzv. objavenie zimy a výstavba košicko-bohumínskej železnice. Doktor Szontagh, kúpeľný lekár vtedajšieho Smokovca, prišiel niekoľkoročným meteorologickým pozorovaním na to, že liečba TBC je účinná počas celého roka. V roku 1875 si prenajal pozemky západne od Smokovca a založil tu novú osadu s príznačným názvom Nový Smokovec (Új-Tátrafüred), kde vybudoval vlastné sanatóriá. Z pôvodného Smokovca sa automaticky stal Starý Smokovec (Ó-Tátrafüred). Spočiatku tu stáli drevené sanatóriá otvorené iba v letnej sezóne. V roku 1882 už postavili podľa projektu architekta Antona Müllera masívny murovaný objekt, ktorý niesol všetky znaky modernej stavby vtedajšej doby. Na prelome rokov 1882 – 1883 ostávajú sanatóriá Dr. Szontagha otvorené aj počas zimy a v nich cez 70 pacientov. Toto sa považuje za prelomové obdobie, po ktorom začali vznikať na úbočí Vysokých Tatier nové osady. V roku 1883 vznikla Tatranská Kotlina, následne Tatranské Matliare (1884), Tatranská Polianka (1888), Vyšné Hágy (1890) a v roku 1892 Tatranská Lomnica. Doteraz málo známa oblasť láka solventnejších zákazníkov, pre ktorých bolo treba vybudovať reprezentatívnejšie objekty. Aj pod Tatry sa dostáva nový smer v umení a architektúre – secesia. Panstvo si necháva budovať secesné letohrádky. Jedným z hlavných tvorcov týchto stavieb bol spišskosobotský architekt Gedeon Majunke. Dá sa povedať, že bol dvorným architektom Dr. Szontágha a vytvoril charakter mnohým tatranským osadám vďaka spôsobu staviteľstva vtedajšej doby. Dodnes sa stretávame s pojmom tatranská hrazdená architektúra, čo nie je správne pomenovanie pre dobové typologické stavby z prelomu 19. a 20. storočia. Rovnaké konštrukcie nachádzame v kúpeľných miestach po celom Slovensku. Majunke bol ale architekt, ktorý mnohým (dnes už nezachovaným) stavbám vtisol vlastný rukopis a patrí mu dôležité miesto pri formovaní charakteru tatranských osád. Príchodom nového storočia akoby končí éra hrazdených stavieb. K slovu sa dostáva nová generácia architektov. Najdôležitejší z nich je budapeštiansky architekt – rodák zo Spišského Podhradia – Guido Hoepfner. Podľa jeho projektov v roku 1900 vyrastá zatiaľ najväčšia stavba v Starom Smokovci – veľký Csákyho dom, neskôr pomenovaný ako Hotel Tatra. V roku 1895 prichádza zo Studeného Potoka do Tatranskej Lomnice prvý vlak, o rok nato zubačka na Štrbské Pleso. V priebehu nasledujúcich 16 rokov vybudujú v Tatrách trate pre Omnibus (1904), električku z Popradu do Starého Smokovca (1907), lanovku na Hrebienok (1908) a električku zo Smokovcov do Tatranskej Lomnice (1911) a na Štrbské Pleso (1912). Tatranské osady zaplavujú noví turisti.
V období rokov 1905 – 1914 nastáva v Tatrách éra grandhotelov. Prvé veľké hotelové stavby s luxusnými interiérmi vyrástli v troch osadách. Ako prvý to bol v roku 1904 Grandhotel v Starom Smokovci, v roku 1905 Palace Hotel (Palota Szálló – Grandhotel Praha) v Tatranskej Lomnici a hotely Hviezdoslav a Kriváň na Štrbskom Plese. Boli to prvé stavby s výťahmi, apartmánmi a hotelovými halami i zábavnými miestnosťami. Ich autorom bol architekt Guido Hoepfner. Bohato zdobené steny a stropy spoločenských priestorov odzrkadľovali dôležitosť, prepych a luxus hostí.
Prepych starej monarchie nahradí v období vojen v rokoch 1914 – 1945 prvorepubliková čistá funkcionalistická architektúra. Vojna sa osád priamo nedotkla, avšak citeľne ovplyvňovala ich život. Tatranské sanatóriá sa začali premieňať na vojenské lazarety. V roku 1917 sa Dr. Szontágh pustil do výstavby najmodernejšieho sanatória v Európe, ktoré projektoval Milan Michal Harminc. Obrovské sanatórium dokončili až po vzniku ČSR za pomoci Všeobecného penzijného ústavu v Prahe. Maďarské a nemecké názvy sa menili na česko-slovenské, mizli sochy, busty a pamätné tabule zakladateľov. Menili sa vlastnícke vzťahy. V roku 1926 ustanovuje architekt Le Corbusier päť bodov novej funkcionalistickej architektúry a tieto sa vzápätí šíria po celom svete. Medzi prvé stavby tejto doby patria zotavovňa Morava (Karl Ernstberger, Bohuslav Fuchs) v Tatranskej Lomnici (1928), vila Vesna v Novom Smokovci od Františka Chmelíka (1929), detský liečebný ústav v Dolnom Smokovci od architekta Jozefa Mareka (1928), vila Alfa od Josefa Poláška v Novom Smokovci (1934) alebo tri budovy Červeného kríža – Detská ozdravovňa Charloty G. Masarykovej v Novom Smokovci od Stanislava Suchardu (1933 – 1938). Najväčšou zdravotníckou stavbou v Tatrách je nesporne komplex sanatória vo Vyšných Hágoch (1932 – 1938), ktorého autormi sú František Albert Libra, Jiří Kan a MUDr. Svatopluk Basař. Rozsiahly areál pozostávajúci z niekoľkých liečebných, prevádzkových a obytných budov dosahuje mimoriadne urbanistické, architektonické i prevádzkové hodnoty. Medzi ďalšie významné stavby tohto obdobia, na ktorých sa podieľali českí architekti, patria napríklad Penzión Miramonti v Hornom Smokovci (Bohuslav Fuchs), Vila Javorina a Vila Alexander v Tatranskej Lomnici (Pavel Bareš, 1936), Observatórium na Skalnatom plese (Václav Houdek, František Bednárik, Josef Šašinka, 1940 – 1943). Samostatnou kapitolou je výstavba lanovky z Tatranskej Lomnice na Lomnický štít, ktorú v roku 1936 realizovala chrudimská firma František Wiesner. Architektonicky sa na tomto diele podieľal 70-ročný Dušan Jurkovič. Na trase lanovky sa nachádzajú štyri objekty – údolná stanica, medzistanica Štart, stanica Encián a stanica na Lomnickom štíte.
V povojnovom období rokov 1945 – 1970 Tatry zažívajú prvú väčšiu výstavbovú vlnu. Vznikajú prvé tatranské sídliská, buduje sa infraštruktúra a odstraňuje sa všetko, čo na prvý pohľad pripomína buržoázne časy a súkromné podnikanie. V roku 1951 bol založený Slovenský pamiatkový ústav, ktorý vytipoval na území Vysokých Tatier 55 pamiatkovo chránených objektov. V roku 1957 získavajú Vysoké Tatry štatút kúpeľného mesta. Aj napriek obdobiu strachu vznikali však pekné a ešte stále poctivé domy: zotavovňa Budovateľ v Novom Smokovci (Viktor Malinovský, 1954), budova MsNV Starý Smokovec (Viktor Malinovský, 1957), Dom služieb v Tatranskej Lomnici (1955), budova TANAP-u v Tatranskej Lomnici (Rudolf Miňovský a Vladimír Dedeček, 1957 – 1958), Chata na Popradskom plese (Ladislav Bauer a Ferdinand Čapka, 1957), pošta v Tatranskej Lomnici (Vladimír Dedeček, 1958), Hotel Šport na Peknej Vyhliadke (Karol Király, Ivan Šuhajík, 1959), Knižný pavilón a výstavná sieň v Hornom Smokovci (Karol Király, 1962 – 1963), Hotel Bellevue na Peknej Vyhliadke (Karol Király, 1963), Dom obuvi v Tatranskej Lomnici (Soňa Lysková, 1963), Obchodný dom v Tatranskej Lomnici (Milan Kukelka, 1962).
V roku 1964 sa v Bejrúte rozhodlo o úspešnej kandidatúre Vysokých Tatier na MS v klasickom lyžovaní v roku 1970, čo odštartovalo druhú výstavbovú vlnu. Vysoké Tatry sa azda najviac zviditeľnili v novodobých dejinách vďaka MS 70, kedy tu vznikali nové hotely a športoviská, infraštruktúra a vôbec – modernizovalo sa. Všetko staré a buržoázne, čo sa nestihlo odstrániť v päťdesiatych rokoch, zmizlo práve teraz. V rokoch 1964 – 1977 vzniklo na Štrbskom Plese sanatórium Helios (Richard Pastor, Cena Dušana Jurkoviča 1977), v rokoch 1967 – 1969 tamtiež železničná stanica a Dom služieb (Eugen Kramár), v rokoch 1967 – 1970 Hotel FIS (Eugen Kramár), ďalej skokanský Areál FIS (Eugen Kramár, Ján Šprlák-Uličný, 1967), ako aj Hotel Panoráma (Zdeněk Řihák, 1967 – 1970). Múzeum TANAP-u v Tatranskej Lomnici (Pavol Merjavý, 1969) bolo v roku 1971 ocenené Cenou Dušana Jurkoviča. Jednou z najkrajších stavieb tohto obdobia bola čerpacia stanica PHM v Novom Smokovci (Milan Krejčí, František Bäumelt, 1966 – 1967). V tomto období sa realizoval aj Horský hotel Sliezsky dom (Jaromír Sirotek, 1965 – 1968) či Hotel Park v Novom Smokovci (Igor Svoboda, 1969).
Po tejto etape výstavby nastala v Tatrách v rokoch 1970 – 1989 tzv. stavebná uzávera, ktorá by trvala možno dodnes, nebyť novembrovej víchrice v roku 2004. Až tá ukázala reálny stav budov a pre mnohých zrazu neuveriteľne veľa voľného miesta. Stavebný boom na začiatku nového milénia priniesol do tohto územia dovtedy nevídaný rozmach apartmánových domov bez akéhokoľvek zamyslenia sa nad ich dopadom na okolie. Megalomanské urbanistické koncepty zasiahli aj podhorské lokality. Hospodárska kríza väčšinu výstavby zabrzdila. Paradoxne kultúrne pamiatky zostali v tomto čase sťaby neobmedzených financií úplne bez povšimnutia, pritom mnohé spadli do základov.
Súčasná architektúra vo väčšine prípadov pramálo pokračuje v odkaze predchádzajúcich generácií. Prestali sme ctiť tradíciu, remeslo, zručnosť, jednoduchosť či jedinečnosť. Ako inak si vysvetliť fakt, že nechávame zanikať už aj kultúrne pamiatky? Odchádzajú nielen staré kúpeľné stavby Gedeona Majunkeho, ale aj objekty z 20. až 30. rokov minulého storočia. Skvosty takých jedinečných autorov, akými boli napríklad Josef Polášek, Stanislav Sucharda, Milan Michal Harminc či dokonca Dušan Jurkovič! Prestavbou ich stavieb vznikajú domy bez vkusu, bez rešpektovania okolia, podliehajúce módnym trendom a negatívne ovplyvňujúce široké okolie.
Súčasné staviteľstvo robíme pre budúce generácie, tie nás budu hodnotiť. Ak dokážeme objavovať a chápať históriu, potom pochopíme aj súčasnosť.
